První krůčky v karate...

(Přetaženo ze starého webu, původní datum vydání...14.10.2006)

Do oddílu jsem se dostala přes jednoho kamaráda mého taťky. V tom období jsem chtěla začít provozovat nějaké bojové umění, protože jsem se doma akorát flákala. Mohla jsem chodit do Taekwon-da, do Aikida nebo do Juda. Nakonec to bylo Karate.


Můj první trénink (a zároveň začátek Náboru) byl 28. ledna 2005. Do Náboru jsem vytáhla i svou kamarádku Barču, se kterou tam chodíme dodnes. První trénink – to byl, jak se říká, mazec… i když v tělocviku mi to jde, při svém prvním cvičení jsem se pořádně zapotila (Barča mi později řekla, že měla po tréninku sto chutí mi – pěkně řečeno-nějak ublížit za to, že jsem ji vytáhla do Náboru). Pamatuji si, jak jsem byla po svém prvním tréninku zničená, tak mě bolelo celé tělo… ale přišla jsem tam znova a pak zase a další a další tréninky. Karate mě fakt hodně zaujalo a to hned ze začátku, i když jsem ještě pořádně neuměla základní postoje a techniky. Líbila se mi ta (dá se říct) určitá etiketa, která se má dodržovat, že Karate není jen o tom někoho zmlátit, ale že to má i širší pojetí.

Nás kursisty vedl Martin Šnapka, a když ne on, tak Jaroslav Plečka. Hlavním trenérem – předsedou byl Marcel Matera. Těžko bych tady o něm mohla něco psát, něco jako stručnou charakteristiku, neměla jsem k němu vztah jako třeba Petr Jež, jak popisoval ve své článku. Byl to určitě tvrdý trenér, což bylo pro nás plus. Byla jsem ráda, že nás v Náboru trénoval Martin Š., líbilo se mi, jak nám vysvětlil techniku a téměř vždy k ní řekl její praktické využití nebo nějaký příklad, takže se mi to lépe pamatovalo. Od konce ledna zhruba do května nás učili vše, co jsme potřebovali pro získání prvního pásku bílé barvy. Základní postoje, kopy, kryty, údery a i první katu a řízené kumite. V tomto období jsem se víceméně seznamovala postupně se zbytkem oddílu.

A páskování se blížilo. Byla jsem tak nervózní, i když mi téměř všichni říkali, že to zvládne úplně každý, o to víc jsem se bála, že to nezvládnu. Moc jsem ten pásek chtěla. Nakonec jsem to „dala“, tak jako všichni kursisti (mimochodem moc nás nebylo – na páskování nás zbylo 5, takže se nám trenéři mohli před páskováním plně věnovat). Měla jsem takovou radost, že mám bílý pásek a že jsem konečně „normálním“ členem oddílu.

Uplynuly prázdniny a já se těšila na začátek další sezóny. Někdy ke konci listopadu náš oddíl opustil Marcel M. – předseda oddílu a hlavní trenér. Co já vím, tak docela dost lidí z toho bylo zklamáno. Novým předsedou a zároveň hlavním trenérem se stal Marek Žižka.

Podzim plynul, konal se další Nábor, přišla zima a já se snažila cvičit, tak abych zvládla další páskování, i když to bylo ještě daleko. V lednu 28. ledna 2006 jsem poprvé jela na závody. Severomoravská liga talentů karate 3. kolo. Celkem nás tam jelo pět závodníků plus trenér a ti, kteří se jeli jen podívat. Vyletěla jsem hned po svém prvním cvičení. Takže jsem si řekla, že příště to bude lepší. Další kolo se konalo 8. dubna 2006. No…abych řekla pravdu, nebylo, ne o moc. A tentokrát jsem si řekla, že už bych se mohla trochu více snažit. Asi jsem si to vzala k srdci, protože přišlo páskování a já jsem ji zvládla a získala svůj druhý – žlutý pásek. A za nějakou dobu, totiž 3. června 2006, bylo další kolo Severomoravské ligy talentů karate. A to už bylo něco jiného. S Bárou jsme si řekly: „Do třetice všeho dobrého.“ A taky že jo. Povedlo se nám to. A nejen nám, ale i dalším závodníkům z našeho oddílu. Získali jsme celkem dost medailí. Já osobně jsem si „vybojovala“ dvě bronzové medaile. Ani si nedokážete představit, jak mi bylo „fajně“ J . Nejen že jsme za náš oddíl získali medaile, ale potěšili jsme i trenéra. Možná i více lidí a z toho jsem měla víceméně taky radost.

Za ty medaile i pásky víceméně můžu děkovat jedině trenérům, kteří chodili a říkali mi: „Verčo níž, níž postoj, kopej to na střed, atd …“ A tak tedy díky. J

Karate mě fakt strašně moc baví a zajímá. Ráda chodím na tréninky, jak cvičit, tak i kvůli těm lidem, kteří tam chodí taky. Pokaždé když jdu z tréninku domů, mám takový pohodový pocit, že jsem si mohla zacvičit a „vybít“ a jsem tak příjemně utahaná. Ještě se vrátím k tomu, co mě zaujalo na karate hned na začátku. Zaujalo mě to, jak jsou do karate někteří zapálení, jak je na nich vidět, že je to baví.

Karate cvičím teprve necelé dva roky, takže, podle mého názoru, ještě těžko můžu posoudit, co mi dalo a co mi vzalo. I když něco určitě ano, například: cítím se lépe, jako silnější nebo spíš trénovanější a pohodovější. Jediné, co mi karate vzalo, je volný čas, jenže ten volný čas jsem strávila s fajn lidmi a cvičila jsem se v úžasném sportu. Jestli jste ti, kteří neprovozují žádný sport, tak zkuste karate. Ze začátku je to zabíračka a docela rutina, jak se pořád učíte základy, ale pak je to neuvěřitelně zajímavý sport.

Veronika Dorňáková