Didaktika sportu

Tento článek je zaměřený na teoretickou stránku tvorby stavby tréninkového plánu v horizontu roku, měsíce i konkrétní tréninkové jednotky.


Sport


Sport je výrazným fenoménem moderní společnosti. Sportem se rozumí jak vlastní pohybová činnost sportovci, tak i řada průvodních jevů s ní úzce spojených. Objektivně tkví význam sportovních výkonu v tom, že jsou stimulátorem vnitřních sil jedince, že vedou k rozvoji fyzických i psychických schopnosti, k neustálému zdokonalování jeho osobnosti. Sportovní výkon je projevem celistvého lidského organismu, jehož nejcharakterističtějším znakem je vysoce rozvinutá schopnost adaptace k podmínkám prostředí.


Sportovní trénink


Sportovní trénink chápeme jako specializovaný tělovýchovný proces, jehož cílem je dosáhnou individuálně maximální sportovní výkonnosti ve vybraném sportovním odvětví či disciplíně. Cílem sportovního tréninku tedy je příprava sportovců k nejvyšší sportovní výkonnosti. Hlavními úkoly sportovního tréninku jsou

1. Tělesná příprava – Rozvoj pohybových vlastností, jedná se především o rozvoj rychlosti, síly, vytrvalosti apod.
2. Technická a taktická příprava – Rozumíme zdokonalování sportovních dovednosti, které považujeme za hlavní a specifické pro daný sportovní výkon.
3. Intelektuální příprava – Rozšiřování vědomostí a zkušeností jednak ke zkvalitnění procesu tréninku a k spojení sportu s ostatními oblastmi společenského života.
4. Výchova – Neoddělitelná součást sportovního tréninku, jejíž obsah je zaměřen na formování osobnosti.

Stavba sportovního tréninku



Stavba sportovního tréninku je výsledkem konfrontace teorie a praxe a to zejména ze souhrnu vědomostí a zkušeností z oblasti specializované adaptace organismu. Je všeobecně známo, že organismus má cyklický charakter. Tento poznatek se pak výrazně projevuje na formě sportovního tréninku. Ve sportovním tréninku rozlišujeme tyto druhy cyklu

1) Roční tréninkový cyklus – Základní jednotka dlouhodobě organizované tréninkové činnosti. Funkční změny v organismu mají dlouhodobý charakter a nelze jich dosáhnout v kratším období. Vzhledem k náročnosti výběru vhodných metod a prostředku tréninkového zatížení se roční cyklus děli na tři období:



a) Přípravné období – Časový úsek, v němž je tréninková činnost zaměřena všestranně jako základ budoucího vysokého sportovního výkonu. Funkční změny, kterých se má dosáhnout jsou dvojího druhu. Za prvé kvantitativního, to znamená zvyšování výkonnosti organismu a za druhé kvalitativního, to znamená přizpůsobení zvýšené výkonnosti organismu specifickým požadavkům sportovního výkonu. Přípravné období se dělí na dvě etapy.


První etapa: Je kladen důraz na rozvoj základních funkci organismu např. oběhové, dýchací apod. Tady existuje určitá univerzálnost metod. Jízda na kole, běh, jejíž intenzita není příliš velká. Dále pak opakovaným zatížením střední až maximální intenzity. Dochází k rozvoji pohybových schopnosti. V technické přípravě spočívá v systematickém rozšiřování zásob pohybových dovednosti a schopnosti tyto dovednosti spojovat a kombinovat. Dále k osvojování technik nových a jejich zdokonalování. V taktické přípravě se rozšiřují vědomosti a rozšiřuje se intelektuální základ pro taktické rozhodování při sportovním výkonu. Rozšiřovat znalosti sportovců z teorie, metodiky tréninku, pedagogických zásad. Po psychické stránce se rozvíjí mravní city, odpovědnost k tréninkové činnosti, ke kolektivnímu životu a životu vůbec. Také se rozvíjí tvůrčí činnost důležitá pro určité druhy sportu. Trénink v první etapě probíhá ve všech složkách souběžně.


Druhá etapa: Jejím úkolem je převést zvýšenou všeobecnou trénovanost organismu do služeb konkrétního druhu sportu. Tato realizace má probíhat postupně. Těžiště tréninkové práce stále více přechází od kvantity ke kvalitě, Ke konci etapy by mněla kvalita zcela převažovat. V první fázi probíhá zařazování prostředku speciálního tréninku místo všeobecných. Následně tyto dílčí funkce vzájemně propojovat a nakonec usilovat o kompletaci všech nacvičovaných funkcí. I v této druhé etapě probíhá trénink v jednotlivých složkách, ovšem je zde patrná snaha o jejich postupné spojování. V tělesné přípravě narůstá snaha o rozvoj speciálních pohybových vlastností. V technické přípravě se do popředí dostávají nacvičované techniky ve formě, která stále více odpovídá charakteru sportovního tréninku. Techniky se nacvičují jak v prvcích tak v kombinacích. Zdůrazňuje se plynulost, ekonomickost techniky. V taktické přípravě je teorie přiváděná v praxi. Získané vědomosti sportovců se uplatňují v nácviku technik. Ve sportech, kde je tvůrčí myšlení nezbytné, dochází k jeho rozvoji v praktické činnosti. V psychické přípravě se volní, mravní kvality stávají součásti tréninku. V druhé etapě se postupně zmenšuje tělesná příprava a převažuje komplexnost. Na konci etapy se namísto objemu dostává do popředí intenzita a kvalita tréninku.


b) Hlavní období – Jeho úkolem je využít výsledku z přípravného období, tak aby sportovec prokázal svou výkonnost v řadě soutěží. Od začátku tohoto období by měl být sportovec plně fyzicky i duševně připraven. Probíhá vylaďování formy tak, aby se shodovala s potřebou konání soutěží.



c) Přechodné období – Období, v kterém má mít organismus příležitost si odpočinout, k regeneraci sil po psychickém i fyzickém vyčerpávajícím zatížení. Nejedná se o přestávku v tréninkovém procesu. Charakter tréninku se mění, celková zatíženost klesá, hlavní změny však nastávají v obsahu tréninku. Tréninková náplň charakteristická pro daný sport téměř mizí a nastupuje pohybová aktivita odlišného charakteru. Tak, aby byly zatěžovaný oblasti centrální nervové soustavy, které se nezúčastňovaly činnosti v předchozích obdobích Takovýto aktivní odpočinek, je mnohem účinnější než odpočinek pasivní.



2) Více týdenní tréninkový cyklus – Roční tréninkový cyklus je základem dlouhodobé práce. Pro praktickou tréninkovou činnost jsou ale nezbytné kratší cykly např. čtyřtýdenní cyklus. Výhodou takového cyklu je, že se shoduje s kalendářem (měsíc). Takovéto cykly najdou použití zejména v přípravném období. Principem takového cyklu je splnění stanovených tréninkových cílu v daném období. Zatíženost v tomto cyklu je vzestupná v prvních třech týdnech. V čtvrtém týdnu nastávaná částečný pokles. Další týden pak opět se zvýšenou zatíženosti. Celkově se zatíženost stále zvyšuje.

3) Týdenní tréninkový cyklus – Má obdobné funkce jako více týdenní s tím, že jsou přesně vymezeny cíle v rámci více týdenního cyklu. Při soutěžích o víkendech, je zatíženo rozložena tak, že v polovině týdne vrcholí zatíženost v tréninkovém procesu. Jinou variantou je kolísání zatíženosti. Zásadní důraz je třeba klást tak, aby trénink rychlostí či techniky se zařazoval po odpočinku, nebo po tréninku na sílu. Posilovací trénink se zařazuje taky po odpočinku, nebo po technice či rychlosti. Trénink vytrvalostní se má zařazovat spíše po tréninku všech ostatních složek. Tento týdenní cyklus není ovšem dogmatem a lze jej podle nutnosti obměňovat.

4) Tréninková jednotka – Je základní organizační forma tréninkové práce. Mimo ni existují i další formy jako doplňková cvičení (posilování, odstraňování chyb mimo tréninkový proces, ranní rozcvičení). Tréninkové jednotky mohou být kolektivní nebo individuální. Stavba této jednotky je obvykle taková: zpočátku je zatížení nižší, uprostřed dosahuje vrcholu a k závěru klesá. Čím je větší objem u tréninkové jednotky, tím je nižší intenzita a obráceně. Tak tréninkové jednotky s větším objemem obvykle trvají delší dobu a tréninkové jednotky s vyšší intenzitou kratší dobu. Tréninkovou jednotku lze rozdělit na tři-čtyři fáze:



a) Úvodní část – Cílem je připravit sportovce psychicky a fyzicky. Uvést jej do optimálního stavu, který umožní se plně soustředit na tréninkovou práci. Pomocí forem jako, nástup, prezentace, seznámení s úkoly tréninku. Dále pak rozcvičení pomocí jednoduchých a nenáročných cvičení, jejích cílem je i navození dobré nálady.



b) Průpravná část – Příprava na zatížení v hlavni části jednotky. Rozcvičení je již speciální podle úkolu hlavní jednotky. Bude-li cvičení rychlosti v hlavní jednotce, zaměřujeme se na takové rozcvičení, které je nezbytné pro tyto cíle. Obdobně to platí např. pro cvičení techniky v hlavní jednotce.



c) Hlavní část – Vzhledem k různorodosti úkolů této jednotky, lze jen obecně stanovit zásady. Nejprve zařazujeme cvičení náročná na koordinaci. Cvičení náročná k soustředění, kdy i sebemenší únava, byť i malá, negativně ovlivňuje výsledek. Příkladem mohou být nácviky nových technik, rozvoj obratnosti, apod. Následně zařazujeme nácvik rychlosti, kdy opět je nezbytná svěžest organismu. Z psychického hlediska je nezbytná maximální koncentrace. V třetí fázi následují posilovací cvičení, které mohou být charakteru rychlostní nebo vytrvalostní, pak se samozřejmě jejich místo mění. V poslední fázi se zařazují cvičení vytrvalostní. Toto schéma se bude samozřejmě přizpůsobovat konkrétním specializovaným sportům.

d) Závěrečná část – připravuje organismus na zklidnění a přechod do normálního režimu.



Závěr


Z níže uvedeného zdroje jsem čerpal především ty kapitoly, které se bezprostředně týkají práce se sportovci. Zejména skladby tréninkové práce v rozsahu ročního cyklu až po konkrétní tréninkovou jednotku. Jedná se víceméně o obecnou teorii k didaktice sportu a přestože doba vzniku je již staršího data, nepozbývá nic na své platnosti.



Použitá literatura:

Didaktika sportu – Teorie sportovního tréninku a soutěžení, (kap. 1,2,7)

Doc. PhDr. Miroslav Choutka, Csc. Universita Karlova v Praze 1976