Zápisky ze semináře s Masaru Miura ve Slaném

Reportáž a myšlenky ze semináře

Na seminář Masaru Miury 9.DAN a jeho žáka Paolo Lusvardi 7.DAN jsem se obzvláště těšil, neboť pověst tohoto mistra karate jej předchází. Nejen jako skutečného mistra, ale taky že jeho semináře jsou pro účastníky velmi přínosné, neboť sám Miura jednotlivé cvičící obchází a radí, co děláte špatně a vysvětli jak to dělat lépe. Již na jaře jsem se dozvěděl, že proběhne seminář na podzim, a již jen zbývalo vyčkat na přesný termín, ten byl stanoven na 9-10. 11. 2013 a místo ve Slaném. Bohužel přes počáteční nadšení a následné nemoci a úrazy se náš počet účastníku z našeho dojo snížil na pouhé dva a to Lucka a Já. O to více jsem se po trénincích na semináři pokusil veškeré nabyté znalosti si poznamenat, abych to mohl předat dále těm, co nemohli jet.

Napíšu zde jen pár svých postřehu, delší reportáž pak pochází tentokrát z pera Lucky S.. Na tomto semináři panovala velmi příjemná atmosféra a vůbec nevadilo, pokud někomu něco hned nešlo. Určitá kombinace se cvičila tolikrát a tak dlouho, až každý se v cvičené kombinaci, cítil lépe než na začátku tréninku. U jedné kombinace jsem si říkal, tak tohle si nemůžu zapamatovat, ale za čtvrt hodiny už to bylo lepší.

V duchu semináře byla cítit disciplina a maximální soustředění, odměnou byla naprostá kvalita předávaných informací v takovém tempu, které jsme byli schopni pochopit. Tudíž nebyli jsme zahlcení kvantitou, ale tím podstatným a tyto základní principy byly v další kombinaci nebo bunkai znova a znova procvičovány. Na semináři jsme byli rozdělení a tak mohu, říct že pro nás vyšší stupně to bylo velmi zajímavé, jak dále posouvat své karate. Hodně se cvičilo ve dvojicích a Já si zacvičil i s italským reprezentantem a taky i se starším karatistou z Maďarska. Tak jsem si zopakoval počítání do tří maďarsky. Občas domluva byla spíš o gestech než o slovech J. Několikrát mě jak Miura, tak i Lusvardi opravovali, za což jim děkuji.

Miura je již postarší muž menšího vzrůstu a tak je spíš lehčí váha, ale přes svůj věk stále sršel dobrou náladou a energií, při ukázkách jako partnery měl většinou karatisty možná i dvakrát těžší a s lehkostí s nimi válel po zemi a prováděl kousky na svůj věk celkem nečekané. Ukázal, že co může fungovat u něj může i u nás a při tom nevydávat moc energie a ani věk, výška a váha vlastně při dobře provedené technice nehraje roli.   

A nyní reportáž Lucky:

Za pouhý víkend jsme strávili v tělocvičně spoustu hodin a byli jsme zasypáni novými informacemi, které jsme se snažili pochytit. Asi jako před každou akcí, do které jdete a nevíte, co od ní máte čekat, se ve mně probudila jistá nervozita. Chvilku mi to sice trvalo, ale uvědomila jsem si, že cílem semináře není být pod tlakem, strachovat se z nových věcí, které mi hned nepůjdou, ale jde o to se rozvíjet a využít té možnosti. Ono vědět a uvědomit si, jsou dvě odlišné věci. Můžete toho vědět spoustu, ale dokud nepochopíte a nezvládnete udělat ten nejdůležitější krok a to uvnitř sama sebe, je to jako naučit se informace nazpaměť, vědět že je to sice správně, ale nedokázat to nijak využít ve svůj prospěch. Asi ne náhodou přišla pro mě zkouška. Dostala jsem se do situace, kde nadvláda nervozity a strachu by znamenala prohru a byl by to jen důkaz, že jsem se nepoučila. Jen pro zajímavost, šlo o to, že Sensei Miura mě vybral společně s holkou s černým páskem, kdy jsme stáli hnědé a černé pásky v kruhu, a my musely jet přede všemi katu heian godan. Když na mě ukázal, trošku jsem ztuhla, ale ani na chvíli jsem nepomyslela na to, že bych tam nešla. Teď jsem za tu zkušenost ráda a vzpomínám převážně v dobrém.

Opět bylo provedení technik trochu odlišné, ale určitě něco z toho převedu i do svého cvičení. Například zkracování nápřahů, nebo spíše jejich úplné odstranění, protože nejdůležitější je práce s boky a ruka dělá co nejkratší pohyb. Další zajímavá věc, ale logická, je délka postojů. Optimální postoj ZD je pro starší (hnědí, černí) na šířku ramen a půl, ale co se mladších týče, musíme je učit klasické dlouhé postoje.

Po celou dobu vládla příjemná atmosféra, skládající se hlavně z úcty, respektu a disciplíny. Obsah semináře se mi líbil, asi to bylo dost ovlivněno tím, že se nerada zaměřuji pouze na kumite, ačkoli tam kumite bylo, tak ne ve formě poskakování, ale byly to převážně aplikace z bunkai různých kat, ale vše založeno na správném provedení technik, boků a prací s Harou, což jsem přivítala. Zaměřili jsme se na základní, ovšem nejtěžší katu - taikyoku shodan a  heian shodan. Oceňuji, že to byl opravdový seminář a nebylo cílem nás zničit fyzicky, samozřejmě náročné to bylo…, ale už jsem zažila i takový seminář, kde nás sice nadbytečně zřídili, ale v porovnání s jinými, jsem si z něj moc neodnesla. Asi to bylo tím, že ho vedli ještě poměrně mladí karateka a chtěli, abychom další den sotva vstali z postele, jenomže pravý cíl jim nějak unikal a ego tam určitě hrálo také svou roli. To jsem ale trochu odbočila, takže zpět…

Pamatuji, když jsme na začátku prvního tréninku, který začínal v sobotu od 9.00, po rozcvičce dostali hned kombinaci několika technik. Tam byla ještě ta zmiňovaná nervozita, a když na nás byla okamžitě vybalena delší kombinace, měla jsem obavy, co přijde za chvíli. Byly to zbytečné obavy, protože tou kombinací jsme naplnili téměř celý 1. trénink a to jak vylepšováním po technické stránce, tak cvičením ve dvojicích, kde jsme si vyzkoušeli její využití. V podstatě to bylo tak, že jsme pořád jeli to samé dokola a Sensei mezi námi chodil, všímal si chyb, vysvětlil nám je a zase jsme pokračovali. Nebyla žádná novinka poznat, jak těžké je provést jen základní techniku tak, aby měla tu drtící účinnost. Jde o to využívat fyzické zákony a naučit se dokonale ovládat své tělo.

Při 2. tréninku jsme byli opět seřazeni do přesných řad a nejprve jsme chvíli cvičili společně všechny technické stupně, ale pak se to nějak rozseklo, řekla bych, že nijak systematicky, protože já společně s pár hnědými pásky jsme byli se všemi barevnými, a převážná část hnědých a všichni černí byli 2. skupina. Ale vůbec mi to nevadilo, vedl nás Sensei Paolo Lusvardi 7.dan a plně se nám mohl věnovat, protože nás bylo podstatně méně. Jeli jsme několik kombinací, základní katy a vyzkoušeli jsme si i nějakou páku. Opravdu je rozdíl, když to děláte podle sebe a myslíte si, že to není tak zle, a pak k vám přijde mistr, nějak vás natočí a postrčí k správnému provedení, a teprve pak najednou ucítíte tu sílu, která tam předtím nebyla a nebo uvidíte na kácejícím se partnerovi…

Jenže ono to není vůbec jednoduché…  totiž, abyste se dostali do pozice, kdy tu techniku můžete udělat správně , tak je to často dost nepřirozené a chce to tedy pořádně trénovat aby se to stalo přirozeným. Mám na mysli hlavně až přehnané přetáčení boků a taky je těžké držet osu těla stále na jednom místě a o těch dalších věcech ani nemluvě…
V neděli opět trénink začal v 9:00 a zajeli jsme si všechny základní katy a následovalo zkoušení některých aplikací ve dvojicích, a to i třeba z Jion.

Možnost cvičit pod takovými mistry je šance posunout se o kousek dál. Nemyslím tím za ten jeden víkend, ale pochytit od nich co nejvíce, udělat si poznámky, jelikož se velice snadno zapomíná, a stále cvičit a zdokonalovat tyto věci. Vidět na vlastní oči, jak správné provedení techniky dokáže hnout s na pohled daleko silnějším soupeřem, bylo pro mě povzbuzující. Je to až neuvěřitelné z kolika maličkostí a přitom věcí bez kterých to nejde, jsou složené všechny techniky, ať už je to pouhé oi-cuki nebo náročnější techniky.

V neděli odpoledne při posledním tréninku jsme se zaměřili na katy Jion a Bassai-dai. Byli jsme rozděleni na 3 skupiny a to: černé pásy, hnědé a barevné. Odsud jsem si myslím vzala hodně, ale z časových důvodů jsme museli odejít dříve. Věděla jsem to, ale nedošlo mi, že se budu muset omluvit Sensei, který nás vedl a on neuměl anglicky a já zase japonsky. Takže jsem se uklonila a vyřešila to znakovou řečí :). Naštěstí mé gesto pochopil a utíkala jsem směrem ke dveřím. Teď už zbývalo jen prodrat se přes stadion s hokejisty, popadnout batoh, vydržet pár hodin v autě a doma se svalit do postele.

Na seminář jsem vyrazila se svým Senseiem Markem Žižkou a tímto mu za tu příležitost děkuji.
 „Osu“

 „Oss“  pro Shihan Masaru Miura a organizátorům semináře.

Marek