Karate v pohledu Petra Ježe

Ahoj jmenuji se Petr Jež a zkusím vám popsat své začátky v karate a vše co se karate týká.
(Přetaženo ze starého webu, původní datum vydání...16.8.2005)


O mně:

Začal jsem cvičit karate přibližně na začátku roku 2001, to mi bylo 10 roků. Byl jsem malý obézní kluk, kterého ke karate náhodou přivedl kamarád. Můj první trénink byl “horor“, uběhl jsem sotva pár koleček a měl jsem toho dost a přiznávám, že jsem měl asi sto chutí odejít s karate, ale “něco, něco” mě tam přece jenom drželo a říkalo mi, ať to alespoň zkusím, že se to dá vždycky vzdát. Minimálně prvního půl roku jsem po trénincích přišel domů, osprchoval se, něco požral a šel jsem spát. Byl jsem úplný antitalent na sport, nebyl jsem schopný udělat: klik, přítah ke hrazdě, šplh, kotoul a koneckonců toho bylo mnohem víc. Nevím čím to, že zrovna mě to tam nějak drželo, možná to bylo vůlí, hodným trenérem, podporou rodičů nebo vším tím dohromady. Potom si myslím, že mě tam drželi i kamarádi, které jsem si tam našel.Po prvním páskování (páskoval mě pan Sochatzi, moc hodný člověk) jsem si začal trošku víc věřit. A začalo mi to i drobně jít lip, slovo drobně je tady doslova. Pamatuji si dodnes trenéra, kterého jsem se nejvíce bál, byl to Martin Šnapka, neptejte se mě proč ani já to nevím, prostě jsem měl z něho strach a měl jsem k němu a mám tak jako k dalším trenérům respekt, ale myslím si, že to bylo tím, že jsme s ním klikovali a dělali věci na fyzičku. Potom jsem chodil do karate se stále větší radostí a zájmem, v té době alespoň 70% lidí z mého kurzu odpadlo. Už jsem postupem času nabíral fyzičku, ale nehubl jsem. Mezi prvním a druhým páskováním jsem měl přestávku 2 roky, protože to pořád nevycházelo. Po těch dvou letech jsem šel páskovat na onen žlutý pásek (páskoval mě pan Flasig, slušný a spravedlivý muž) a taky jsem ho udělal a připadal jsem si fakt, ale fakt dobře.Potom uplynulo pouze půl roku, kterého jsem poctivě cvičil a šel jsem na další páskování na zelený pás a to během páskování jsem si myslel, že to neudělám a nakonec ho asi ukecali a dal mi ho. Tomu jsem fakticky nechtěl věřit, jak mi to vychází, a měl jsem ze sebe radost. Trenéři říkali, že zelený pás je bod zlomu, kde hodně lidi odejde, to jsem si říkal, tak to teda uvidíme, to bylo hodně smělé tvrzení. Potom jsem se nějak skamarádil s celým oddílem, hlavně s trenéry. Jednou na tréninku jsem si všiml, jak mě Marcel Matera pozoruje a nějak divně se na mě dívá, po tréninku si mě k sobě zavolal a přibližně řekl: „Peťo vidím, že se na trénincích fakt snažíš, ale zároveň vidím, jak se trápíš“,tak mi doporučil, abych změnil stravu, a já jsem v ten den přišel domů a vyhodil všechnu čokoládu, co jsem našel a v podstatě od té doby si čokoládu už moc nedávám a začal jsem hubnout. Naráz bylo všechno lepší, zhubl jsem asi o 8 kilo a vytáhl se a od té doby šlo vše ve sportu líp. Potom zase bylo období cvičení a cvičení a nějak jsem se hodně spřátelil s mým dobrým kamarádem, karatistou Petrem Vláchou a začali jsme hodně cvičit spolu. Nějak si nás oblíbil Marek Žižka, my jsme si doposud mysleli, že je Mara zabraný hlavně sám do sebe, a nějak jsme s ním začali drobně cvičit a zanedlouho se z nás stali dobří kámoši, potom si alespoň myslím oblíbili i ostatní trenéři (Marcel Matera, Martin Šnapka a Jarda Plečka). Jsem možná trochu namyšlený, ale musel jsem fakt dřít, než jsem se k tomu dopracoval. Potom jsem nějak nabral fyzičku a to mi trochu zatemnilo mysl a začal jsem nějak „mrvit” techniky a myslel jsem si, že jsem fakt dobrý, ale to byl veliký omyl, nemohl jsem se dočkat páskování na fialový pásek a věřil jsem si na něho. Potom se blížilo páskování a trenéři mi začali říkat chyby, to mě fakt rozhodili a přišla nejistota. A přišlo páskování (páskoval mě pan Ryska, to, že byl tvrdý na mě to mi vůbec nevadí, ale to co uděla jedné a možná nejedné osobě se Mě nelíbí). Na tomto páskování jsem strávil asi 10 minut a letěl jsem, musím říct, že mě to vůbec nemrzelo. Zaprvé jsem věděl, že mám špatnou techniku a zadruhé si přece nenechám znechutit karate jedním člověkem. Potom jsem o prázdninách jel na soustředění do Okluk, (nějaká víska za Přerovem) tak to bylo vážně super, vedl to tam pan Kamil Moučka (4. Dan), on vypadal jako nějaký "strejda s bříškem", ale jak udělal první techniku tak jsem nevěděl, která bije, ta rychlost, koordinace, průraznost, no prostě stál jsem v úžasu, tak jsem tam trénovali týden a pak přišlo páskování, tak jsem si říkal, že to teda zkusím, nechal mě dojet všechny techniky a potom mi řekl chyby, to mě tak potěšilo, protože tohle byl první komisař, který mi řekl chyby a toho jsem si vážně cenil. Byl jsem s toho druhého neúspěchu sražený asi 10 minut, potom mi pan Moučka řekl, že ve mně něco je, jenom musím odbourat chyby a toto co mi řekl, tak toho jsem si skutečně vážil. Potom jsem začal trénovat ještě s větší pílí a důrazem, to byla doba, kdy jsem odbourával chyby za pomocí hlavně Marcela, tomu jsem a budu vždy za to všechno, co pro mě dělal a dělá vděčný, potom jsem přišel na to, že Marcel mě tam držel, to on mi se vším pomáhal. Musím doopravdy říct, že už jsem viděl poměrně dost trenéru, ale žádný není jako pan Marcel Matera, ten jeho osobní cit ke každému karatistovi a ty jeho techniky, mě může kdokoli říkat, že Marcel není bůhví jaký, ale já vím svoje.Tak potom jsem tedy fakt začal trénovat a to už je ta doba, kdy pro mě bylo a je karate jako jed, teďka bych ani nedokázal odejít s karate. Potom jsem šel na další páskování a to jsem si řekl Ryska neRyska já budu cvičit svoje a budu ho ignorovat a ono to fungovalo a udělal jsem konečně fialový pásek. A to už se velmi blížím do současnosti, protože páskování bylo kolem 20.6. 2005 a tak jsem si zatím fialového pásku moc neužil. A za toto vše chci poděkovat: Marcelu Materovi, Markovi Žižkovi, Martinovi Šnapkovi, Jardovi Plečkovi a Petru Vláchovi.


O kurzu:

Chci říct všem budoucím kursistům, ať to hned na začátku nevzdávají,protože bez práce a dřiny nic nepůjde, jestli někdo čeká, že přijde na první trénink a hned se bude mlátit, tak to je omyl, protože se zaprvé musí naučit ty nudné a nezáživné základy, ale můžu vám s jistotou říct, že když překousnete tento první půl rok, tak to všechno začne být zajímavější.Taky bych rád řekl, že za zkoušku nic nedají A HLAVNĚ AŤ SE NEVZDÁVAJÍ PO PRVNÍM TRÉNINGU ČI PO PRVNÍM NEÚSPĚCHU člověk se musí naučit v životě i prohrávat.


Co mi karate dalo:

Od té doby co cvičím karate, jsem čím dál schopnější se soustředit jak na karate tak i v životě, navíc si rozvíjím koordinaci pohybu, orientaci v prostoru, sebekázeň a mít přehled. Karate je nejlepší odreagování co znám. Taky mi dalo spoustu kamarádu.A díky karate jsem se stal ohebnější, pružnější, zdatnější, prostě se mi strašně moc zvýšila fyzička. Vím, že tady tenhle úryvek vypadá jako vystřižený z učebnice, ale jinak se to napsat ani nedá.


Co mi karate vzalo:


!!! NIC !!!



Závěr:

Toto vše jsem napsal z vlastní vůle na základě mého života a tudíž i mých zkušeností.Na všechny případné dotazy s radostí odpovím buď to na mém e-mailu: petrjez1@seznam.cz nebo připište komentář. A znovu chci poděkovat všem svým trenérům a kamarádům, kteří mi jakkoli pomáhali a pomáhají, jak v karate, tak i v mém životě. Omlouvám se za všechny pravopisné chyby a překlepy.




Napsal: Petr Jež